Orientální tanec

Velmi starý tradiční tanec s bohatou historií tančený v arabském světě ženami i muži. Orientální tanec byl a stále je tančen při porodu, na svatbách, pro vlastní potěšení žen a z různých jiných příčin. Nyní oblíbená pohybová aktivita určená pro všechny věkové i váhové kategorie, velmi pozitivně působící na psychickou a fyzickou stránku tanečnice. Skládá se z jednotlivých kroků a pohybů, které se spojují podle předem sestavené choreografie nebo pouze podle fantazie tanečnice.

Druhů nebo typů orientálního tance existuje mnoho, všechny mají své kouzlo a všechny se liší svých původem, vznikem, provedení, typickými prvky a kroky, hudbou, rytmem, oblečením a kostýmem atd.

Tančit můžete folklórní tance, např. núbijský styl, iskandarani (tanec z oblasti Alexandrie, vyznačuje se koketními a hravými pohyby, při kterých se může a nemusí používat velký šátek - tzv. melaya. Většinou se tančí na hodně chytlavou hudbu.), Ghawazy (tanec egyptských cikánů, hagalla, saidi aj.
Tančit můžete klasický egytpský styl, kterému se také říká raks sharqi, můžete tančit turecký styl, můžete se nechat inspirovat výukou dle amerického stylu, kde si oblibu získat orientální tanec se závojem nebo tzv. tribal styl.

Temperamentnější povahy ocení orientální tanec s nádechem španělských rytmů - orientální flamenco.


------------------------------------------------

Egypt – kolébka orientálního (břišního) tance

O místě původu břišního tance existuje mnoha teorií, názorů apod. Říká se, že v Africe to byl původně tanec rodiček, někteří zase tvrdí, že tento tanec určitě vznikl v Turecku, případně v jiné zemi. Nesporným faktem zůstává, že kabaretní prostředí v Káhiře v dvacátých letech minulého století připravilo půdu pro vznik moderní podoby orientálního tance tak jak ho dnes známe. Folklórní tance se do kabaretního prostředí zcela nehodily a pozvolna se začal rodit nový styl tance Raks Sharqi (v překladu: tanec z orientu). Měl samozřejmě základ ve folklóru, a protože se bavíme o Egyptu, čerpal Raks Sharqi z folklóru této země, např. saidi, ghawazy, africký folklór, apod. Mimo to se ale v orientálním tanci také začal objevovat západní/evropsky vliv. Prvky klasického baletu jsou v dnešním Raks Sharqi víc než patrné…

Ale zpět do kabaretní doby v Káhiře. Jeden kabaretní podnik, specificky jeho paní majitelka, herečka Badia Masabi, pravděpodobně ovlivnila vývoj orientálního tance ze všech nejvíc. V jejím podníku začala klást důraz na připravené choreografie, na používání závoje zvlášť při nástupu tanečnice na jeviště, na schopnosti tancovat v prostoru, apod. Její ale patrně největší zásluha spočívá v tom že vychovala dvě taneční mega hvězdy, které jsou dodnes uznávané po celém světě: Samia Gamal a Tahia Carioca. Ve své zlaté éře se obě dámy staly nejen hvězdy tanečního světa, ale i stříbrného plátna.
A jelikož se v té době Káhira stala centrem zábavného průmyslu pro celý orientální svět, udávala i směr vývoje samotného orientálního tance.
A proto není divu, že v dnešní době se pojmem Raks Sharqi automaticky rozumí „egyptský styl orientálního tance“ a že je tento styl tance tak rozšířen.

Autor: Karolina Idrisová
Prameny: knižní publikace, internet

-------------------------------------------------

Trochu o historii moderního orientálního tance

Odkud orientální neboli břišní tanec doopravdy pochází, se asi jen tak nedozvíme. Některé zdroje tvrdí, že zaručeně pochází z Afriky, jiné zase uváději Turecko apod.

Pravda ale je, že moderní podoba orientálního tance tak, jak ho dnes známe, z velké části ovlivnil jeden vyhlášený kabaret v Káhiře „Casino Opera“. Psala se dvacátá léta minulého století a Káhira se stávala centrem zábavy a filmového průmyslu arabského světa. Ve většině těchto filmů hrály orientální tanečnice hlavní roli. Není proto náhoda, že „egyptský styl“ orientálního tance patří mezi nejznámější a nejuznávanější.

Ale zpět k historii tance. Paní majitelka „Casino Opera“, Badia Masabni, sama původně herečka, začala upravovat podobu tradičního orientálního tance, aby lépe vynikl v kabaretním prostředí. Kladla důraz na využití prostoru a choreografie, vyžadovala vlnitý pohyb paží a pro efekt zařadila závoj jako nezbytný doplněk orientálního tance. Nevědomky tak nastavila podobu tance, který dnes vídáte na svých hodinách.

Zajímavé je, že shimmy se využívalo velice sporadicky. Pro zajímavost: již tehdy se hodně experimentovalo, což v podstatě byla snaha oddálit orientální tanec od jeho tradiční podoby. V této elegantní době se pod dohledem pani Masabni zrodily dvě taneční hvězdy, jejichž popularita neopadla ani desítky let později a jejichž jména dodnes znají všichni příznivci orientálního tance. První byla Samia Gamal, následovala ji Tahia Carioca.
Více o těchto dámách napíšeme v dalším střípku….

Autor: Karolina Idrisová
Prameny: knižní publikace, internet

-----------------------------------------------------
Choreografie vs. improvizace v orientálním tanci

Je orientální tanec založen na improvizaci na danou hudbu nebo je zapotřebí důkladně propracovaná choreografie? Ze zkušenosti z kurzů, seminářů a tanečních pobytů vím, že se na toto téma vedou nesčetné diskuze. Některé tanečnice vyznávají improvizační tanec, druhé zase dávají přednost pilování předem dané choreografie. Samotnou mě začalo zajímat, jak tuto záležitost vnímají v zahraničí, a proto jsem se na toto téma zeptala profesionálních tanečníků, kteří zavítali a v blízké budoucnosti zavítají do Čech.

Jako první jsem se zeptala světoznámé unikátní dvojice v orientálním tanci, Beaty a Horacia Cifuentes, které navíc považuji za své největší učitele. Oba se shodují, že choreografie v orientálním tanci jsou hodně důležité, a to zejména proto, že v Evropě a v Americe se orientální tanec netančí pouze v restauracích, ale i na větších podiích v divadlech apod.

S tímto názorem se shodují Lubna Emam a Osama Emam z Káhiry, kteří v letošním roce navštívili Prahu. Lubna Emam byla například 18 let dvorní choreografkou jedné z nejznámějších egyptských tanečnic 70 a 80 let, Nagwy Fouad. Při mé poslední návštěvě v Káhiře poukázala Lubna na fakt, že si nedokáže představit např. 45 minutové představení na pódiu bez připravené choreografie. Připouštěla ale, že schopnost zaimprovizovat je pro tanečnici také velice důležitá. Vyžaduje to ale nutnou dávku znalosti orientální hudby a schopnost na ni zareagovat. Osama Emam navíc dodal, že choreografie jsou absolutně nutné ve skupinovém tanci, což zní logicky.

Zahra bent Ammar, alžírská tanečnice, která žije v Mnichově, naopak nedělá choreografie. Sama přiznává, že raději improvizuje. Nechtělo se mi jí věřit, když jsem viděla její představení jak v Praze tak v Německu, že neměla připravenou choreografii. Prý to tak ale má být, i když tanečnice improvizuje, divák by neměl poznat rozdíl mezi improvizací a vykalkulovanou choreografií.

Ale zpět k otázce na začátku. Jak to tedy je mezi improvizací a choreografií v orientálním tanci? Beata a Horacio Cifuentes mi nabídli jedno logické vysvětlení. Výuka choreografií nabízí tanečnicím možnost osvojit si nejen taneční prvky, ale i nepřebernou možnost krokových kombinací na různé typy hudby. No a tento dril právě může připravit a vytříbit taneční schopnost v improvizaci…..

Autor: Karolina Idrisová