Vilém Matyáš

Jak jsem se dostal k tancování? Vlastně docela jednoduše. V té době mi bylo asi 9 let a má o 7 let starší sestra zrovna navštěvovala klasické taneční kurzy. Jednou jsem se šel ze zájmu podívat a hrozně se mi to zalíbilo. Rozhodl jsem se, že to zkusím taky. A proto jsem se přihlásil do taneční školy manželů Štěpových v Náchodě (odkud pocházím). Ani nevím proč, ale asi jsem se mým učitelům nějak zalíbil a jako partnerku mi přiřadili jejich vlastní dceru Lucii. Nutno podotknout, že jsme netancovali všechny latinskoamerické tance ale pouze cha-chu, jive a ze standardních tanců waltz a mimoto polku, mazurku a další nesoutěžní tance. Za necelý půl rok jsme byli pozváni na jakousi soutěž. Nejednalo se o klasické soutěže, jak je známe dnes, šlo pouze o soutěž pro zábavu. A světe div se, skončili jsme druzí. Navštěvovali jsme takovýchto soutěží více a dopadali jsme vždy dobře. V této taneční škole jsem vydržel 3 roky, ale pořád šlo jenom o tanec pro zábavu. Netušil jsem, že existuje něco jako sportovní tanec. A o tom jsem se nakonec dozvěděl díky svému kamarádovi.
Začal jsem se o to zajímat čím dál více a nakonec jsem ve svých 12 letech přestoupil do Taneční školy Krok manželů Krtičkových v Hradci Králové. Přestoupil jsem hlavně díky tomu, že jsem přes inzerát našel taneční partnerku, která již v té době tančila kategorii Junior 1-B. Tato partnerka se jmenovala Lucie Hušková a ta mě zasvětila do toho, co sportovní tanec obnáší. A tak jsem začal trénovat pravidelně 3-4x týdně po 2-3 hodinách. Do této taneční školy jsem přestoupil v listopadu 2001 a první soutěž jsme spolu absolvovali v únoru 2002. Nutno podotknout, že jsem se musel naučit i tance, které jsem do té doby nikdy netančil (tango, quickstep, v sambě a rumbě už jsem předtím ovládal alespoň základy). Zásluhu na tom, že jsme mohli vyjet tak brzo mají rozhodně moji tehdejší hradečtí trenéři Josef Koubek (ve standardních tancích) a Tomáš Morávek s Andreou Honkovou (v latinskoamerických tancích). Velké díky i Pavlu Šimkovi a Jardovi Krtičkovi, kteří na nás též často dohlíželi. Velkou novinkou pro mě bylo i to, že zlepšovat se moc nelze bez individuálních lekcí (těch jsme si brali poměrně dost, hlavně proto, že já jsem neuměl správně technické základy a musel jsem začít všechno od začátku).
Tancování je obrovská dřina, ale tančit v zaplněné sportovní hale vedle nejlepších světových párů je krásna odměna. Tanec je pro mě hlavně vyjadřovacím prostředkem. Na parketě můžu ukázat co cítím, můžu ukázat jaký jsem, můžu ukázat co chci a to v té nejkrásnější formě jakou znám - svým tělem, svým pohybem na nádhernou hudbu s krásnou partnerkou.
Co se týče mých trenérských schopností, v STK Praha trénuji začínající dětské taneční páry a občas jsem vedl semináře začínajících děvčat. Avšak nejdůležitější není z učených lidí udělat mistry světa, ale předat jim lásku k hudbě a pohybu - lásku k tanci.