LATINSKO-AMERICKÉ TANCE
Latinskoamerické tance se v Evropě tančí převážně v párově podobě na různých soutěžích amatérských i profesionálních tanečníků. Ale v poslední době se začíná prosazovat i sólová podoba těchto tanců. Při sólovém tanci je kladen důraz na technické provedení prvků, které vám zaručí pevnou stabilitu na parketu, pohyby paží, výraz, charakter jednotlivých tanců a hlavně na prožití každého pohybu. Cílem lektorů Latin Dance je předat vám lásku k tanci, která je v srdci každého z nich.

CHA-CHA
Tento tanec původně známý jako tanec "Ča-ča-ča". Se stal populární kolem roku 1954. Cha-cha je odnoží tance mambo. V pomalém tempu mamba, si lidé více všímali výraznějších hudebních motivů, na které začali také tančit. Kroku, který používali, říkali Trojité mambo. Posléze se z něho stal samostatný tanec dnes známý jako ča ča.
Tanec se skládá ze tří rychlých kroků (trojitého kroku, nebo-li čačača) a dvou pomalejších na druhou a třetí dobu.

SAMBA
Tento tanec pochází z Brazílie a je známý především ve své karnevalové podobě, která se tančí po celé Brazílii. Ale samba má spoustu typů a možností. Do Evropy se dostala v r. 1913, tedy ještě před první světovou válkou, pod názvem maxixe. V té době však vládla tangová horečka a maxixe, který se tančil hlavně na pódiích nočních podniků, nezaujal. Ve válečných útrapách Evropy však poněkud upadl v zapomenutí, aby se v taneční sezóně 1923 – 24 znovu vrátil na evropské parkety, konkrétně do Paříže, v jakési salónně přehodnocené formě. Podíl na tomto přepracování samby mají tedy francouzští, hlavně pařížští tanečníci. Když si samba začala získávat popularitu, přišla druhá světová válka a zastavila její rozlet. Po celé Evropě se tedy rozšířila až po r. 1945. Evropská podoba párové samby se od té brazilské v mnohém liší. Zůstala jí však živočišnost a hravost. Pro evropskou formu je typický bouncing, tedy pohupy v kolenou a nártech, a klopný pohyb pánve.

RUMBA
je nazývána tancem milenců.
Tanečníci ve svém projevu vyprávějí o lásce. Každý pohyb vyjadřuje pocity, které uchovávají ke svému protějšku. Vypráví svůj vlastní příběh těm, kteří je sledují na parketu. Pestrost mileneckých vztahů dává velký prostor fantazii. Dívka může svůj protějšek svádět, může se na něj rozčílit, může být něžná i smyslná, může být jakákoliv ...
Rumbu můžete tančit samostatně stejně jako ostatní latinskoamerické tance, neboť v každém z těchto tanců je dostatek prostoru pro to, abyste na parketu mohli zazářit.
Rumba je nejpomalejší latinskoamerický tanec, ale rozhodně ne nejlehčí. Patří mezi charismatické tance, ve kterých snadno pochopíte jejich náboj. Trochu se podobá tanci cha cha různými variacemi i technikou. Používá hlavně práci kyčlí, která je výrazem lákání a dobývání, ale i hrdosti a vznešenosti. Evropskou stylizací byla rumba přeměněna na show pro diváky.

PASO DOBLE
je společenský tanec španělského původu představující pohyb matadora v aréně a partnerka potom představuje šátek – muletu nebo pláštěnku toreadora. První zmínka o tanci pochází z roku 1918 s označením jako španělský one-step. Do povědomí se dostal v první polovině dvacátých let, kdy se více rozšířil. Mezi evropské tance ho zařadili francouzští tanečníci. Svůj původ má v lidových španělských tancích oslavujících vítězného matadora/toreadora. Naznačuje pohyby toreadora a jeho pomocníků v aréně a práci s muletou. Partnerce dává rovnoprávnější postavení druhý kořen paso doble – flamenco. Týká se to hlavně práce rukou, které naznačují používání kastanět, a postavení těla. Na soutěžích se paso doble objevilo po II. světové válce.

JIVE
je rytmický tanec, který vychází z jitterbugu a v mnohém je ovlivněn swingem, rockenrolem, boogie-woogie a černošskými tanci. Nepochází z latinské Ameriky, nýbrž ze Severní Ameriky. Je typický přesunutím důrazu z liché doby na sudou, což je typické pro jazzovou hudbu. Dokáže být tvrdý a důrazný, měkký a kočkovitý i hravý a odvázaný. V roce 1944 vydal Viktor Silvester první standardizovaný popis jivu.